stupeň
obtížnosti článku
Mr. Valitel
Pokud hledáte způsob, jak zaujmout své posluchače svou nenáročnou
saxofonovou improvizací, která je přesto velmi efektní, možná sáhnete po
osvědčené pentatonice. Na toto téma bylo napsáno mnoho
studií a vydány spousty materiálů, protože to jednoduše funguje a je to
odrazovým můstkem do složitějších sfér improvizací.
Pentatonika je pětitónová stupnice, poskládaná dle pravidla kvintové
distance, neboli sledu pěti kvint, seřazených následně v logickou
posloupnost. Její kouzlo a oblíbenost spočívá v tom, že se dá použít
na celou akordovou progresi skladby, aniž by bylo nutné
měnit tóny dle stavby jednotlivých akordů. Tato metoda je pochopitelně
oblíbená mezi začátečníky, protože je snadná a efektní. Samotná
informace o pentatonice však sama o sobě není
samospatitelná, jak si mnozí ověřili. Stává se totiž, že je ačkoli
hráč použije jedinou stupnici 100% jistoty, sólo je plytké, zmatené a zní
divně a nevěrohodně. (ba co více, některým hráčům se může občas
přihodit, že i když hrají sólo na jednom jediném tónu, toto sólo nezní
dobře, ale spíše nějak zvláštně, nekvalitně, nevalně, neuspokojivě a
nedostatečně. Může býti dokonce mizerné, dezorientované, nanicovaté,
nedobré, nepěkné, ničemné, nepříjemné a chatrné. Zkrátka nevalné,
slabé, neorganizované, chaotické, neuspořádané, ubohé, až
neposlouchatelné)
A hráč je právem zmaten, protože sólo stejných pěti tónů v podání jiného saxofonisty je naprosto skvělé, znamenité, výtečné, velmi dobré, báječné, dokonalé, famózní, fantastické, ohromující a pozoruhodné. Je nádherně systematické, upravené, organizované, vyrovnané, posloupné a stabilní. Jednoduše melodické, harmonické, rytmicky i intonačně zvládnuté, srozumitelné, příjemně barevné, působivé a zábavné. (stačí si poslechnout úsporná sóla mistrů Sonnyho Rollinse, či B. B. Kinga a pochopíte, že o tu pětici kýžených tónů nejde)
V tomto článku se odkryje návod
- jak používat pentatoniku pro horizontální improvizaci přes všechny takty skladby
- proč lze hrát jednu tónovou řadu pro celou progresi
- na jaké přešlapy si dát pozor
Tento způsob hry zároveň umožní soustředit se více na
- rytmus
- frázování
- a dynamiku
samotné improvizace, aniž by se hráč musel příliš starat o harmonii v podkresu. Protože právě to je klíčem k tomu, aby se z naprosto chaotického hraní pentatonik a random umisťování tónů bez konceptu vylouplo poslouchatelné sólo
Zní to jako dobrý nápad? Pak se do toho pusťme a podívejme se, jak se stát Mistrem pentatoniky.
Kvinty
v tomto článku bude použita pentatonika F dur, která vzniká sledem pěti vzestupných kvint
F C G D A
tyto tóny pak po seřazení vytvoří pentatoniku F G A C
D
- pouhou permutací od tónu D pak vzniká pentatonika D moll (D F G
A C)
Harmonické schéma je následující:
Zvláštností této progrese v tónině Fdur (F ionian) je fakt, že neobsahuje dominantní septakord C7. Zde je pravděpodobně na místě trocha teorie. Akordické stupně v durové stupnici jsou pojmenovány podle jejich harmonické funkce a intervalu vzhledem k základnímu tónu. Jednotlivé stupně, tedy i akordy na nich postavené představují tyto funkce:
- FMA7 tónika
- Gm7 supertónika
- Am7 medianta
- BbMA7 subdominanta
- C7 dominanta
- Dmi7 submedianta
- Em7b5 respektive EØ subtónika
( pozn.: třetí stupeň se nazývá medianta, protože leží v polovině mezi tónikou a dominantou. Šestý stupeň se nazývá submedianta, protože leží v polovině mezi subdominantou a subtonikou. Tyto názvy se používají pro všechny diatonické stupnice, nejen pro iónskou.)
- akordy FMA7 Am7 i Dm7 mají tónickou funkci
- akordy BbMA7 i Gm7 mají subdominantní funkci
- akordy C7 i Em7b5 mají dominantní funkci
Pojmy
akord G moll v tónině F dur má subdominantní funkci. Jde totiž o relativní mollovou paralelu k Bb dur, který je základním subdominantním akordem v naší F dur.
Dmoll a Amoll jsou akordy s tónickou funkcí v F dur, protože jsou relativními mollovými paralelami tóniky.
Absence dominantních funkcí umožňuje použít pentatoniku D moll respektive Fdur jako UNIVERZÁLNÍ ŘADU. Ovšem použití subdominantní pentatoniky G moll respektive Bb dur na vhodném místě není pochopitelně chybou. My však pátráme po všemocném nástroji. Ve skutečnosti se tyto pentatoniky liší pouze v jediném tónu ale ten je klíčový!
D F G A C versus D F G Bb C
Jak je patrno, pentatonika G moll kterou jsme pro přehlednost postavili také od tónu D, obsahuje tón Bb, kterým se liší od pentatoniky D moll, jež se odlišuje tónem A. Tón Bb je kvartou vůči akordu FMA7 a ten je citlivý klesající, neboť tíhne dolů do tercie. Proto se pro akord FMA7 pentatonika G moll = Bb dur nehodí
Oproti tomu BbMA7 i Gm7 „snesou“ přítomnost onoho tónu A z pentatoniky D moll, protože jde o nónu v Gm9 a septimu v BbMA7
(pozn.: v samém závěru je použita mimotonální dominanta A7(b13 b9) zpět k VI. stupni D moll. O něm – a nejen o něm – bude podrobněji řeč v pokračování tohoto článku)
Budiž pochválena všemocná pentatonika D moll
Zbývá než přidat podklad pro improvizaci na tenorsaxofon či soprán. Nuže směle do tohoto pentatonického „Závalu“!
Progrese pro altsaxofon či baryton pak bude v základní přívětivé tónině C dur:
Zaujaly Vás náměty z hudební teorie a návrhy k improvizaci?
Zajímalo by Vás více teoretických vychytávek a triků pro praxi?
Využijte bezplatnou konzultaci nebo individuální osobní setkání se saxofonem.