Štítek: pentatonika

stupeň obtížnosti článku

O Blues jako hudební formě bylo řečeno a napsáno tolik informací, že je až nadbytečné o něm psát další článek, aby nebyl jen mlácením prázdné slámy. Blues je specifická harmonická progrese. Tvoří jej nejčastěji tři čtyřtaktové úseky a běžně se o něm mluví jako o „dvanáctce“, i když počet taktů není nejtypičtějším rysem. Blues má zvláštní specifickou harmonickou stavbu. To, co platí o funkci akordů a jejich vzájemných vztazích, zejména o dominantních septakordech X7 se v Blues boří a pravidla konvenční jazzové harmonie a improvizace též vyžadují specifický přístup.

Harmonie

Spojování akordů v bluesovém postupu samo o sobě onu typickou náladu utváří jen z poloviny. Důležitým prvkem pro zvuk bluesové skladby vzniká snížením – některých tónů (zejména tercie a septimy a alterací kvinty.) Blues není tonálně ukotveno a v průběhu celé progrese se mění tonální centrum. Harmonie se v blues často stává nejednoznačnou, protože snížená tercie (mollová) zaznívá v melodii současně s durovou tercií v doprovodné harmonii. ( To však nikdy není možné naopak. Velká tercie v molovém akordu je naprosto nevhodná, pokud není jen průchodným tónem a jak bude ukázáno, výskyt malé tercie m3 v durovém akordu má zde své teoretické vysvětlení.)

Dur a Moll

Je třeba na začátek konstatovat, že blues se z hlediska harmonie rozlišuje v zásadě na dva typy:

• Blues durové
• Blues mollové

  Je mezi nimi poměrně zásadní rozdíl, spojuje je pouze to, že mají nejčastěji 12 taktovou formu a na 5. taktu zaznívá subdominantní funkce. V tomto článku se výklad zaměří na durové blues. V druhém díle pokračování tohoto zamyšlení bude vysvětleno moll blues.

Melodie

K základní bluesové dvanáctce se brzy dostane každý saxofonista, když se pokouší o svá první sóla. Blues má opravdu jednoduchou strukturu a hrají ho děti i ostřílení borci improvizace v pozdním věku. Říká se, že s blues formou jazzový muzikant začíná a vrací se k němu znovu jako vyhraný zkušený improvizátor. Je možné sledovat zajímavý jev, že mnoho saxofonistů, kteří s blues začínají, sami shledávají svá sóla podivnými, až téměř nevhodnými a disonantními na hranici s neposloucha­telností. I přesto, že mají nástroj naladěn, a tuší cosi o vhodných tónech, jejich sólo tahá za uši, že je to i na blues už příliš „mimo mísu“. Ano jistě, blues je intimní výpověď, jde o vyjádření niterného pocitu duše a kdesi cosi. co přesahuje hranice hudební oblasti. A každé blues, které kdy kde někdo zahrál, je legitimní blues, i kdyby bylo hráno na jednom disonantním tónu.
Ale na druhou stranu mnoho hráčů nic trýznivého v duši neřeší, žádné tragédie je nepostihla, žádný splín jim srdce na kusy netrhá, nejsou bez práce, mají co jíst, i kde spát, a jejich nitro nekrvácí zhrouceným vztahem… Ta filozofie volnosti posvěcené pozlátkem svobodného projevu, okamžité invence a kreativity prostě někdy vede k sólu, které vyloženě špatně zní a ani v náznaku nepřipomíná ta chytlavá sóla masterů blues, kteří přitom nehrají nijak rychle, složitě a používají ty samé tóny (pravděpodobně?) jako adept improvizace. A ten v dobré víře dělá vše, co si přečetl v knize a co viděl v tutoriálu v kanále.

Tak čím to je?

Na vině je několik zarytých mýtů, které se kolem blues zakořenily. Bylo by nošením dříví do lesa, kdybychom zde hovořili o základní struktuře blues, ale na druhou stranu neodpustíme si, abychom neměli od začátku stanovena jasná pravidla a přišli na kloub podstatě problému. Používají se v zásadě tři harmonické funkce:

• Tónika (I),
• Subdominanta (IV)
• Dominanta (V)

Když se podíváme na základní akordovou sekvenci 12 taktového blues, obvykle se tradiční harmonická pravidla nepoužívají stejným způsobem, jakým se pohlíží na jazzové standardy. Tonální centra jsou definována dominantními akordy s nedominantní funkcí. Malá septima, ale též velká sexta, se často používají na tónice i na subdominantě pouze jako barevné obohacení trojzvuku a septima ne vždy musí znamenat kadenci dominanty (V7) s rozvodem do tóniky (I). (přidaná 6th nebo 7th se používá pro barvu, nikoli jako harmonická funkce, jak již bylo zmíněno výše) Případně může jít na jiném místě o mimotonální dominantu.
Akord subdominanty IV je velmi často ve tvaru IV7, avšak tento F7 v taktu 5 – 6 je akordem subdominantním v C, a nikoli akordem dominantním z Bb dur!! Ačkoli teoreticky by bylo možné uvažovat při analyzování v pojmech jazzové teorie a hrát zde stupnici F mixolydian jakožto modus na dominantě v tónině Bb dur, je nepravděpodobné, že ne vždy by to zde vyznělo dobře.

Pro každý akord jiná stupnice?

To první, co si adept na bluesovou improvizaci načte z moudrých knih a nebo se dozví na YouTube, je tato první dobrá zpráva:

Existuje „stupnice“, která se plošně hodí pro improvizaci na celou bluesovou dvanáctku

„Heuréka“ pomyslí si hráč, to je něco pro něho. Radost se násobí v okamžiku, kdy je tu v mnoha zdrojích a učebnicích uváděná fantastická druhá dobrá zpráva:

Není nutné použít na každý akord jinou stupnici. Jedna řada univerzálně vyhovuje všem akordům. Ve všech třech funkcích blues lze použít stejnou stupnici (odvozenou od základní bluesové tóniky, v níž je celé blues), tou nejjednodušší stupnicí je PENTATONIKA

Vysvětlovat pentatoniku může být stejné, jako malovat trávu na zeleno, ale platí, že pentatonika vzniká navrstvením pěti vzestupných čistých kvint. Tato řada od tónu C je tedy C G D A E a seřazením tónů v posloupnosti vytěžíme durovou pentatoniku C D E G A. Z pohledu intervalů jde o stupně R 2 3 5 6 („R“ Root = základní tón či tónika)

Permutace pentatoniky

Pouhým přehozením horního tónu „A“ (sexty) o oktávu níže pod „C“ vytvoříme paralelní mollovou pentatoniku A C D E G, Z pohledu intervalů jde o R m3 4 5 m7

Tyto uvedené pentatoniky mají stejný tónový materiál. Do hry však vstupuje ještě stejnojmenná pentatonika, která stojí na tónu C a má mollovou strukturu R m3 4 5 m7 tedy v tomto konkrétním příkladu pentatonika C moll C Eb F G Bb

A co blues stupnice?

Vysvětlovat bluesovou stupnici může být přiléváním vody do oceánu, ale tímto pojmem se obvykle myslí C blues stupnice, která vychází z C moll pentatoniky a vzniká přidáním zvětšené kvarty (C Eb F F# G Bb C čili R m3 4 #4 5 m7)

Pro začátečníka je tu v materiálech a učebnicích předložena fantastická třetí dobrá zpráva:

Na tóniku C lze použít C moll bluesová stupnice a když zazní F7 na pátém taktu, není třeba přecházet na jinou stupnici. Výsledné disonance které zazní, jsou efektní a fungují jako barevné blue tóny

(jak ale uvidíme v boření mýtů, je to relativní)

Připomeňme si, jaké vztahy nastávají v melodice bluesové stupnice v kontextu s bluesovou harmonií:

1. na akord Cdur zaznívá v melodii blue tón „es“ (pozn.: původně nebyl chápán jako skutečné snížené „es“ ale jako podladěný dirty tón, tedy o něco nižší než „e“)

• Tón „f“ je v kontextu akordu Cdur kvartou, průtažnou disonancí, která tíhne půltónově do tercie „e“
• Tón „f#“ možno vnímat jako vzestup při postupu f – fis – g, nebo jako sestup g – ges  – f. Tato chromatická buňka je v blues obousměrná.
• Tóny C a G jsou akordické

  Je vhodné poznamenat, že ne všechna blues mají na tónice akord ve tvaru C7, setkat se lze i s pouhým kvintakordem C (již bylo vysvětleno, že malá septima nevytváří dominantní septakord **C7* tak, jak je vnímán ve funkční harmonii, ale jde o barevný (color) tón (s výjimkou čtvrtého taktu, kde působí jako mimotonální dominanta vedoucí k akordu F7)

Výše uvedený příklad pouze zavádí 7th do tóniky v taktu 4, aby se zdůraznila tato změna akordu. Není to modulace do IV, jak by tomu bylo v klasické harmonii.

2. Na akord F7 zaznívá v melodii v C blues stupnici malá septima „Eb“ jako akordický tón

• Tón „Bb“ je v kontextu akordu F7 kvartou, průtažnou disonancí, která tíhne půltónově do tercie „A“
• Tón „F#“ možno vnímat jako color tón b9.
• Tóny „C“ a „F“ jsou akordické

3. Na akord G7 zaznívá malá sexta „Eb“ která tíhne půltónově do kvinty „D“

• Tón „Bb“ možno vnímat jako color tón #9
• Tón „C“ “ je v kontextu akordu G7 kvartou, průtažnou disonancí, která tíhne půltónově do tercie „H“
• Tón “F#“ je v kontextu akordu G7 velkou septimou a tudíž evidentně nevhodným tónem, protože akord obsahuje malou septimu „F“ . Možno jej vnímat jako vzestup při postupu ze septimy „f – fis – g“, nebo jako sestup z tóniky dolů „g – ges  – f“. Tato chromatická buňka je v blues obousměrná.
• Tóny „F“ a „G“ jsou akordické

  Z tohoto rozboru vyplývá, že co je konsonancí v C7 je disonantní v F7 či G7 a naopak akordická konsonance v G7 je disonantní v C nebo F7. Navíc v harmonii a ve stupnici pracujeme na různých místech současně s tóny „E“ i „Eb“ s tóny „Bb“ i „H“ a s tóny „F“ i „Fis“. Je až s podivem, jak může z těchto záludností vybruslit jedna jediná C blues stupnice. Je více než jasné, že hrát její tóny jen tak náhodně a hala-bala tak, jak by začátečník v improvizaci ideálně očekával, zákonitě nepůjde. Pravda je taková, že použití color tones do značné míry závisí na vkusu a citu hráčů pro blues, takže hrát cokoli a kdykoli napříč celým blues moc nejde…

  Ono to s tou „bluesovkou“ nebude tak jednoduché, že?

Řekli jsme, že máme tři dobré zprávy, jaké jsou ty špatné?

Špatnou zprávou je, že ačkoli bluesová stupnice sedí celkem dobře na tóniku, a subdominantu, takže je díky tomu šance začít hrát „s málem“ obstojně bluesové sólo, může to být ve výsledku trochu fádní a nudné používat pouze tuto jednu stupnici.

Za povšimnutí stojí poslední tón A v předchozím sóle – ačkoli je použita striktně pouze C blues stupnice, objevuje se tam A jako cizí tón – v následujícím textu se k tomu vrátíme.

Jak ukázal rozbor vztahů tónů C blues stupnice k harmonii, disonance, které vznikají u akordu G7, nejsou ony kýžené efektní vyšponované „blue tóny“ pro dobro věci. Vyskytují se také dost zásadní a nežádoucí špatně znějící disonantní chyby. A ačkoli náš začátečník by možné řekl, že je to „pořádně blues“, my chceme nazývat věci pravým jménem.

Příklad 12ti taktového blues

Vždy se jedná o tři 4 taktové fráze:

• 1 – 4 takt Tonika (někdy se subdominantou na druhem taktu)
• 5 – 8 Subdominanta a zpět na tóniku (často s opakováním první melodie a textu)
• 9 – 12 Dominanta (někdy přes subdominantu) zpět k tónice (často s odlišnou melodií a textem)

  Bluesoví hudebníci mají tendenci používat spíše fráze, riffy či patterny než stupnicové běhy, ačkoli jazzové variace blues, založené na 12ti taktové bluesové struktuře mohou vedle sebe zahrnovat patterny jazzového a bluesového stylu.

Toto je nádherný výstižný exemplární skvěle znějící příklad fráze v 12taktovém blues – a hlavně jednoduchý, což je pro ilustraci problému zásadní:

Pojďme jej rozebrat se zřetelem na to, co bylo řečeno o bluesová stupnici:

Jak je vidět, melodie v prvním taktu C7 vůbec není sestavena z tónů C blues. Není tam onen typický chromatický průchod mezi kvartou a kvintou. Nedá se s jistotou určit, co je to za stupnici, protože jsou to pouze 3 tóny a ještě navíc netvoří ani kvintakord!. Zde se moc chyb ani nasekat nedá. Obyčejné spojení akordických tónů G a E průchodným tónem F.
V druhém taktu zazní subdominanta ve tvaru septakordu F7 = F A C Eb a melodie je mírně pozměněna, aby odpovídala akordu F7 a hle – tady je už to je evidentně C pentatonika (C blues to každopádně opravdu není) Chybí jen problematický tón „Bb“.

Aha – a proč?

Tón „Bb“ je v F7 mírně řečeno ošemetný protože koliduje s tercií A – a to je důležité říci nahlas. Sólista který se drží stupnice C blues (čili blues stupnice na kvintě akordu!!!!!!! nikoli na tónice, že…?) může vesele zadržet a troubit bez obav na F7 tón C, i Eb i F i G, ale zpravidla nebude mít potřebu a odvahu držet dlouhé „Bb“, které tíhne citlivě do tercie „A“ . Ta změna tónu „E“ na „Eb“ je typická, aby se vyhovělo tónovému materiálu akordů. Připomeňme jen, že tyto dva akordy C a F7 mají společný tón „C“.

Jak je patrno u F7 jsou použity z C blues pouze 4 tóny

Dále: na G7 v 9. taktu jsou použity tóny „E“ „F“ „G“. Je to snad nějaká bluesová stupnice? Rozhodně není! C pentatonika i C blues by skýtaly Eb F. Použity jsou tu totiž zase jen 3 tóny, a žádná bluesová stupnice NEOBSAHUJE tóny e f g!!!!!

Uvedené téma zní naprosto jako čistokrevné blues, a s podivem tam C blues najdeme jen ve fragmentech na akordu F7. A to z jednoho jediného důvodu: C pentatonika (nebo C blues, chcete-li) obsahuje 4 tóny které lze zahrát na F7 (C Eb F G) To vypadá jako pravidlo:

Na subdominantní F7 hrajeme Cmoll pentatoniku ovšem s opatrným našlapováním kolem „Bb“

Tak jak je to s tou blues stupnicí stavěnou od základního tónu? Je to opravdu ono Univerzální Zlaté pravidlo se kterým vybruslíte v každém blues? Tady něco nehraje. Spíše to vypadá, že ideálním materiálem pro bluesové akordy je pentatonika na kvintě nebo sextě, ale budiž nahlas řečeno, že

bluesová stupnice na tónice C7 zní v podstatě otřesně a co se týče dominanty G7, tam zní úplně nejhůře, jak jen to je možné

Promiňte tu kacířskou myšlenku, ale poslechnete si nejlepší bluesmany, jak jim to zní a co na danou harmonii durového blues hrají. Bluesovou stupnici hraje reálně jen málokdo…

Velmi užitečné pravidlo k zapamatování

Ta změna durové tercie na tónickém durovém akordu „I“ na mollovou, když zaznívá subdominantní akord, je mimořádně užitečná při skládání nebo improvizaci jakéhokoli typu blues. Jinými slovy tercie E v Cdur (C7) mění se půltónovým krokem na Eb coby septimu v F7 V jazzu se bluesové progrese mohou stát poměrně složitými, ale stále si zachovávají tyto terciové půltónové postupy

Co se tvrdí?

Tato stupnice může být použita přes všechny akordy základní 12ti taktové sekvence, takže v C blues lze použít C blues stupnice i přes F7 a G7 stejně jako na tónický akord C(7)

Začátečníci se touto radou v dobré víře řídí. Zdánlivě „špatné – nevhodné“ tóny jsou v kontextu blues přijatelné, ale to ideální nejlepší místo pro ně a jejich rozvádění dále je obvykle diktováno zkušenostmi hráče a citem pro styl, a svým způsobem i povědomím o pravidlech hudební teorie o nevhodných intervalech (avoid tones), protože při nevhodném použití mohou disonance až zabolet.

Zkusme se vžít do začátečníka a v G7 zahrát v melodii na tvrdo fragment z C blues „c – eb“ a jste úplně mimo. Blues – neblues. To je prostě chyba a také to špatně zní. Na G7 nám C blues neprojde!!! Projde pouze tón G neboť jde o tóniku, pak tón Bb který je blue tónem malé tercie proti durovému tónorodu. Tón Eb spíše inklinuje k rozvodu do kvinty D a sluch tak i tón Eb vnímá jako b13 směřující dolů. Postup f -f#-g je v G7 zajímavý, protože jde vlastně o spoj septimy a tóniky chromatickým krokem – čili úplně jiný kontext než v akordu F7 a C7. A nakonec samotný tón „C“ – root celé slavné C blues stupnice, je pro G7 nevhodný, protože ucho jej cítí rozvést dolů do tercie H, takže ano, leda jako průchod použitelný. Naznačit a šup na tercii.

Blues scales – mixing

Pokud chcete aby Vám blues znělo typicky a věrohodně, používejte více než jednu bluesovou stupnici (a navíc – příklad exemplárního bluesového tématu jasně ukázal, že zřídka používáme bluesovou stupnici celou se všemi tóny a blue tóny slouží pro vytváření napětí které se změnou harmonie rozvede a napětí je třeba tvořit jinde), nicméně stupnice, která se začala nazývat „bluesová stupnice“ a tak neskutečně se rozšířila, je odvozena z molového septakordu Cm7 doplněním o kvartu a chromatický průchod s přidanou zvětšenou kvartou #4. (nebo jinak řečeno b5.) Budeme ji označovat jako mollová bluesová stupnice, ale mějte na paměti, že ji lze použít nejen v mollových ale i v durových bluesových sekvencích

Moll-durová stupnice

Jak to tedy vyřešit? Tajemstvím přesvědčivého použití bluesové stupnice je přidat k mollové tercii i durovou tercii, nebo ji zkombinovat se stupnicí, která se běžně používá v rhythm and blues, swingu. Říkáme jí tónická bluesová stupnice

V podstatě to však znamená, že na toniku C nehrajeme C blues ale A blues od tercie. Stupnice A blues hraná od tercie C je moll-durovou stupnicí a je mnohem častějším a sluchu líbivějším (přijatelnějším) materiálem pro blues sólo, než použití utahané C blues s chromatickým postupem od kvarty do kvinty.

Toto je ukázka použití obou stupnic na 1. – 4. takt blues:

Jelikož tónika v blues není funkčně dominantním septakordem C7, nemusí mít akord nutně obsaženou septimu Bb. A stejně tak v melodii. Septima je jen barevným prvkem. Proto barevně vyhovuje i sexta A (akord C6)

Tato stupnice není v použití omezena jen na bluesovou progresi, je velmi skvělým a dobře fungujícím materiálem ve funku, R&B nebo popu, i v postupech, které nemají jedno tonální centrum (např. část A v Rhythm Changes)

Kansas Blues

Na tomto místě je vhodné zmínit se letmo o specifické bluesové stupnici. kterou se tak často bluesové tutoriály nehemží a tou stupnicí je Kansas Blues pentatonika a z ní odvozená Kansas Blues stupnice. jde vlastně o permutaci moll pentatoniky, která začíná na septimě. Melodický materiál je s jejím užitím velmi zpestřující…

Zde Amoll blues stupnice od tónu G

Například C moll pentatonika (a C moll blues) stavěná od tónu Bb

Cmoll blues od tónu Bb

Při stavbě sóla je také důležité pracovat s riffy a pauzami. Takto vypadá „technické pentatonické omílání“ často užívané jako produkt radosti tšch sólistů, kteří objevili zázarak bluesové stupnice a tlačí to jak cukrovou vatu do pytle…

Mnohem lepší je pracovat při improvizaci s intervaly, motivy, s riffy a hlavně s pauzami – a zní to naprosto skvěle. B.B. King nebo Dizzy by měli radost:

Na závěr uvedeme opravdu zdařilé a promyšlené blues sólo hodné masters improvizace s použitém všech uvedených metod a stupnic:

Zaujaly Vás tyto postřehy z harmonie a improvizační tri­ky?

Chcete poznat víc teoretických fint do praxe?

Zúčastněte se letního workshopu SAX IQ 25. – 30.8. 2024

Využijte bezplatnou konzultaci nebo individuální osobní setkání se saxofonem

Improvizace není bezhlavá střelba samopalem od boku na náhodně prolétávající harmonické asfaltové holuby padni kam padni. Chcete hrát svobodně? Hrajte uvědoměle.

Dušan Čech
KONTAKTUJTE MĚ