Dnes trochu epicky, ale zcela k věci. Na počátku stojíme na starovní čáře. Start! A pak ta dlouhá expedice vypukne. Říká se, že před cestou a před stavbou je nanejvýš dobré si spočítat náklady. Být dobře vybaven.
Cvičit či necvičit?
To, oč tu běží, není zda cvičit, nebo necvičit. V následující úvaze si přirovnejme cestu saxofonisty k letu kosmickou lodí, abychom pochopili dvě důležité věci. Otázka stojí CO cvičit a potom JAK cvičit. Jak si má saxofonista představit proces cvičení?
Cvičení
Není to tak konkretní, jako oškrábat brambor, ukrojit chleba, nebo nabílit stěnu. Výsledek cvičení není takto markantní, tedy měřitelný. Po cvičení nezbyde žádná hromádka notiček na koberci, ani ta práce nevytopí místnost (jak říkal otec jedné zpěvačky: „už zase zkoušíte? Kdyby to aspoň vyrábělo nějaké volty do sítě…“)
Jak posoudit, že cvičení bylo platné, úspěšné a že se „udělala práce“? Jak to měřit? Jak ověřit, že cvičení bylo smysluplné, přínosné a v čem je vlastně podstata?
Cesta je CÍL?
Říká se v různých filozofiích, že cesta je smyslem. Možná, že když se 5. prosince rozhodnete necvičit, tak ten den zdánlivě nic hmatatelného neprodukujete, ani to barvu nemá, takže je de facto jedno, zda půjdete ven, nebo se zavřete se saxofonem. Jak to tedy měřit?
Dobře zahrát
Někdo příjde a řekne: „Dnes jsem si DOBŘE zahrál“. Je tedy měřítkem dobrý pocit při hraní? A co to je si „dobře zahrát“? Třeba se dobře a hned ozýval plátek ve všech polohách, třeba se zdálo, že hraní nevyžadovalo takovou námahu, třeba se v cvičební místnosti zvuk příjemně nesl, prsty byly rychlé na klapkách, nebo třeba saxofon ladil do ucha a šlapal s backing trackem.
Jiný řekne: „Dnes jsem přehrál deset listů etud“ Takže je měřítkem menší či tlustší stoh listů?
Další příjde a prohlásí: „Dnes jsem tedy zamakal, mám úplně prokousané rty a na palci mozol.“ Takže měřítkem je míra utrpení a prolitý pot, či krev?
Ne, ne a opět hlasité NE!
Krápníkový efekt
Efekt je v dlouhodobosti, v trvání.
- jako když zedník nějak specificky, mává rukama tu nahoru a pak dolů a na tom místě stojí druhý měsíc vysoká zeď.
- jako když do hlíny nasypete setbu a za tři, čtyři dny se na tom místě objeví klíčky.
- jako když samuraj každý den přeleští 5× ostří katany jemnou tkaninou a za rok je ostřejší než břitva.
- jako když na jedno místo v jeskyni kápne jednou za hodinu kapka
vápenité vody a za 1000 let na tom místě stojí Stalagmit (jen pro
představu, obecně 1 mm3 krápníku roste okolo 15 roků)
Když škrábeme brambory, jak k tomu přistupujeme? Počítáme kbelíky, které za osm hodin naškrábeme, nebo na začátku škrabání víme, KOLIK toho má být nadrbáno a když si mákneme, můžeme jít domů, nebo na fotbal dříve, než za osm hodin? A jak to tedy vlastně ve finále souvisí s tím cvičením na saxofon?
Pojďme trochu namáhat představivost a přiřazujme analogie: Představme si, že letíme na jinou planetu. Cesta trvá několik let, jsme astronuti v nekonečném bezbřehém vesmíru bez orientačních bodů světla hvězd či těles. Bez okamžité kontroly, zda letíme správným směrem.
Je naprosto důležité stále udržovat a korigovat směr, kterým jsme na startu vyletěli. Tento CÍL je všude po stěnách zobrazen, popsán, definován a připomínán na informačních deskách, na tabulích na zdech kokpitu. Na palubním systemu Crew Dragon, s jeho třemi dotykovými displeji a modrým ovládacím grafickým rozhraním. Ovládání kosmické lodi pomocí dotykových obrazovek namísto tlačítek, přepínačů a joysticků. Možnost spustit nouzovou deorbitaci a vykonat další nouzové úkony.
CÍL, který jsme měli v úmyslu dosáhnout při nastupování do kosmické lodi, cíl, který jsme měli na paměti minutu po startu, den po startu, týden po startu, před měsícem, před týdnem, dnes a i nyní, právě TEĎ. Hledíme do instrukcí letu, nastavujeme raketu SpaceX do přímého směru v kurzu, pokud se snad zdá, že se od minulé „kontroly v kokpitu“ o nepatrný stupeň pohnul kurz. Kontrolujeme, zda je rychlost stále tatáž, konstatntní. Možná bude občas nutná servisní prohlídka přístrojů a kalibrace, vše za provozu. Zacházíme efektivně se zásobou paliva, žádné unáhlené eskapády. Pohledem do deníku astronauta ověříme, že let dosud pokračoval a pokračuje stále stejným, vytýčeným směrem. O době a průběhu své řídící služby zapíšeme do deníku zápis na zítra. Tak se dá predikovat, že za týden bude loď stále na stejné trase k onomu CÍLI
NAPROSTO NEZBYTNÁ JE KONTINUITA NA VČEREJŠÍ STAV
A včerejší stav byl reakcí na situaci z předvčerejška. Je to let na dlouhou trať a hlavně jedním směrem. One Ticket Way. Let na dlouhou trať se lehko může vymknout ze směru a postupnou odchylku si astronaut může uvědomit až mnohem mnohem později, když už není paliva nazbyt a původní kurz je na světelné roky vzdálen. Pak po tak dlouhé době nakonec nedorazí k tomu cíli, k němuž před několika lety vyletěl.
- bloudění nekonečnem a tápaní je nemožné.
- restart je nemyslitelný.
- reset palubních počítačů je v podstatě nemožný.
Konec letu
To nejtragičtější v příběhu by bylo, kdyby si astronaut osudnou odchylku neuvědomil ani na konci letu, když má v cíli vystoupit. Kam to vlastně letěl a co tu dělá v tom horoucím pekle?
Má to razantní a radikální, avšak smutné řešení: Páka pod
prostředním displejem umožňuje spustit únikový systém se
zbytkem paliva a na úplném konci vystřelit padáky pro návrat atmosférou a
zachovat si holý život.
Expedice končí pro nezdar.
Ztráta času, obrovská ztráta prostředků, které mizí v obrazné černé
díře. Saxofonové fiasko.
V příštím díle budeme faktičtější. Zaměříme se na HARDWARE Volný nátisk a široký dech.
Dušan Čech