Štítek: rytmus

AMÚZIE A HUDEBNÍ NADÁNÍ

Okolní svět vnímáme v jeho hloubce, barvě, pohybu a formě se samozřejmostí jako sehraný a synchronní. Přitom vše existuje jako mnoho samostatných prvků, které vytváří celistvý obraz a vjem. A tyto prvky musejí být analyzovány odděleně a poté složeny dohromady. Zaměříme-li se na sluchový vjem, účastní se mnoho prvků, které se starají o vnímání, dekódování a slučování zvuku a času. Je-li v důsledku nějakého poškození, nebo poruchy některý z prvků defektní, může být potíž se syntézou v jednotný celek. Proto hovoříme o různých formách AMÚZIE. (AMÚZIE: ztráta schopnosti vnímat a poznávat melodii, harmonii, rytmus a tempo při zachovaném vnímání jednotlivých tónů)

Existují dvě základní kategorie hudebního vnímání: rozpoznávání melodií a rozpoznávání rytmu, nebo časových intervalů. Podrobněji se rozlišuje amúzie receptivní a interpretační, neboli performační a rozeznáváme více než dvacet variet!

DYSMÚZIE: nedostatek či ztráta smyslu pro hudbu.

• impresivní, receptivní pro melodii
• totální, centrální – totální ztráta
• expresivní – pro zpěv, nebo hru na nástroj, kde hráč ovlivňuje dolaďování tónu)

AMÚZIE PRO RYTMUS (rhythm deafness)

může být mírná, silná, vrozená nebo získaná. Takový člověk nerozeznává typický rytmus jednotlivých stylů, např. tango od waltzu.

AMÚZIE PRO MELODII (tone deafness)

člověk trpící tímto druhem amúzie má potíže (anebo není schopen správně slyšet) s poměrnými rozdíly mezi tóny. Rytmická a tónová dispozice sídlí každá v jiné mozkové hemisféře. Po mozkové příhodě postihující LEVOU hemisféru se může objevit silná rytmická hluchota bez hluchoty tónové a naopak při postižení PRAVÉ hemisféry se může rozvinout tónová hluchota bez hluchoty rytmické. Obecně však rytmická hluchota nebývá absolutní, protože rytmus je v mozku široce zastoupen jako životně důležitý prvek.

AMÚZIE PRO DISONANCE

zhoršená schopnost vnímat souzvuk (nelibozvuk) dvou tónů, v němž je vnitřní napětí a proto směřuje k rozvedení do konsonance. Tento jev vnímají už kojenci a porucha má souvislost se specifickými neurologickými poškozeními. Cit pro disonanci a konsonanci postrádají osoby s rozsáhlým poškozením oblasti, podílející se na emocionálních soudech (poškození parahipokampální kůry). Postižený není schopen zhodnotit konsonantní hudbu jako příjemnou a stanovit, zda je kompozice smutná, nebo veselá. Disonantní hudbu vnímají jako „celkem příjemnou“. S tímto souvisí i částečná, nebo úplná ztráta pohnutí nebo vzrušení, jež běžně hudba evokuje, přestože hudební vnímání poškozeno není. Domnívají se, že kompozice je charakterizována jako smutná nebo veselá podle názvu, nebo tempa!

AMELODIE

neschopnost slyšet melodie, směr postupu tónů, ačkoli rozlišování jednotlivých tónů je výtečné. Podobné stavu, kdy se při vnímání řeči ztrácí porozumění větné skladbě, nebo významu věty, přičemž chápání slov je neporušeno. Postižený slyší sled not, který ale postrádá logiku a účel, zdá se být náhodný. Neslyší poměry mezi tóny, není schopen zhodnotit jejich interakce a prolínání. Postrádají schopnost syntézy tónů v melodii. Nepoznají, zda melodie klesala nebo stoupala. Nejsou také schopni přiladit se k znějícímu tónu a stanovit, který tón za dvou je vyšší nebo nižší.

NESCHOPNOST VNÍMAT HARMONII

postižený nedokáže sloučit jednotlivé lineární hlasy ve výslednou harmonii. Slyší oddělené, různými směry plynoucí melodické řady. Má obtíže integrovat odlišné hlasy do celku, jež by dával smysl. Amúzičtí lidé postrádají ZNALOSTI A POSTUPY, JEŽ JSOU POTŘEBA PRO MAPOVÁNÍ POLOH TÓNŮ A STUPNIC.

KULTURNÍ FORMY RYTMICKÉ HLUCHOTY

Do 12. měsíce života člověk detekuje všechny sebemenší rytmické obměny a po 1. roce života se tato schopnost detekce snižuje, ale zpřesňuje. Dítě snadněji detekuje rytmy, které jej v jeho kultuře běžně obklopují, a přijímá je za vlastní. Člověk vychovávaný v západní kultuře obtížně proniká do složitějších rytmů latino americké hudby, do lichých rytmů arabské hudby, či synkop a polyrytmů africké hudby. Kulturní vlivy, jimž jsme vystaveni, ovlivňují i naše tonální cítění. Evropané proto považují diatonickou stupnici za mnohem „přirozenější“ a srozumitelnější, než škály dvaceti dvou šruti hindské hudby. Nezdá se však, že by existovaly nějaké vrozené neurologické preference pro konkrétní druh hudby. JEDINÝMI NEZBYTNÝMI SOUČÁSTMI HUDBY JSOU SAMOSTATNÉ TÓNY A RYTMICKÉ USPOŘÁDÁNÍ.

Mnoho lidí nedokáže čistě zpívat či pískat, a byť jsou si toho vědomi, nemusí jít o amúzii. Skutečnou tónovou hluchotou trpí asi 5 procent populace. Takoví lidé se mohou vychýlit z tóniny, aniž si to uvědomí a nejsou schopni rozeznat falešný zpěv u ostatních. To se ovšem týká zpěvu, nebo pískání, kde člověk aktivně ovlivňuje tónovou výšku svou vůlí a citem působením na určité svaly. Hra na hudební nástroj není s tónovou amúzií nemožná. Pokud dítě hraje od mateřské školy na piánko podle čísel, nebo barevně odlišených kláves, později z not a dodržuje prstoklad – opět čísla, nemusí se na hudební indispozici přijít. Chybu pozná nikoli sluchem podle falešného tónu, ale podle pocitu chyby v číslování prstů, nebo zrakovým vjemem, když stiskne jinou barvu, než je v předloze. Hráč může stále pociťovat radost z hudby a hru si užívat, i když rozdíly ve výškách neslyší. Stále to nemusí být důkaz o hudebním talentu, ani o amúzii a to by si měli uvědomit zejména nadšení rodičové. Hudební pedagogové mají soubor testů, jak hudebnost ve všech úrovních potvrdit.

Rytmickou amúzii se nemusí vůbec podařit odhalit, nebo až po delším čase. Jsou velmi rozšířené případy, kdy žák sice hraje s metronomem, jak se sluší a patří, ale vyjde najevo, že rytmus (což je vnímání pulsace dob v čase) a tempo vnitřně necítí, ale hraje podle mezních kmitů ručky metronomu, nebo podle blikající diody. Jakmile je zbaven své ZRAKOVÉ KONTROLY, ať pohledu na metronom, nebo na dirigenta, je ztracen.

Nástrojová improvizace na předem dané harmonické schéma je naproti tomu naprosto přesným indikátorem ztráty schopnosti vnímat melodii, harmonii, formu, dělení a rytmus.

Při amúzii ve svém absolutním smyslu – úplné amúzii – nejsou tóny vnímány jako tóny, hudba není prožívána jako hudba. Postižený vnímá hudbu třeba jako skřípění brzd, bez tónových rozdílů. Tóny ztrácejí svou výšku a barvu a redukují se jindy na monotónní bušení s kovovým dozvukem. Pro tuto poruchu se používá výraz dystémbrie – ztráta smyslu pro barvu tónu a její udržení. Cit pro rytmické dělení přitom může být naprosto zachován. Dokážou zopakovat vyťukáním rytmus. Jakmile je ale zasazen do melodie, jsou ztraceni. Takoví lidé jsou často schopni identifikovat pouze jedinou píseň. Buď to je „Pásli ovce valaši“ nebo není. Hymnu poznají jen podle toho, že ostatní vstávají. Jejich řeč, zejména pak pokus o recitaci, je monotónní bez intonace a modulací. Rozpoznávání hlasů lidí jim nečiní potíže, poznávají bez potíží štěkot psa, zurčení potoka, kvílení větru, ale mají silně narušené uvědomování si melodií a rozlišování výšky. Nejsou schopni poznat rozdíl mezi celými tóny a půltóny a bez těchto základních stavebních kamenů není možné mít žádný cit pro tonální centrum, či tóninu, ani pro stupnice, módy, melodie, harmonii. Jako v mluvené řeči – nelze tvořit slova bez slabik.

Muzikálnost je v lidském genomu silně zakotvena spolu s daleko staršími vývojovými kořeny, než je mluvený jazyk. Nedávno bylo prokázáno, že pacienti s vrozenou amúzií mají nedostatečně vyvinutou jednu oblast bílé mozkové hmoty v pravém dolním čelním záhybu, v oblasti, o níž je známo, že se účastní kódování hudební výšky a pamatování si průběhu melodie!