Abecedu ze školy znáš, abeceda vždycky je táž…
Na otázku, jak se jednotlivé noty jmenují, ze sebe automaticky
vysypete:
c, d, e, f, g, a, h – to je přece jasné. Nezdá se vám
ale, že je to divná abeceda? Byla ta písmena zvolena náhodně, nebo je
jejich pořadí součástí nějakého systému? Připomíná to latinskou
abecedu, jenže a, b chybějí, c, d, e, f, g
jsou sice v pořádku, ale a přichází opožděně a
následující h už přímo provokuje… Tolik citace jednoho
článku pro časopis VESMÍR.
Po přečtení článku mě tato otázka zaujala do té míry, že si
vynutila doplnění a upřesnění několika faktů. A tak se nahromadilo mnoho
informací, které vydaly na jeden samostatný článek.
ŘECKO
Už od starověkého Řecka se používaly pro tóny slovní názvy, ještě
to nebyly litery, protože řecká abeceda nebyla tak početná a učenci názvy
často obměňovali. Existovaly dvě notové soustavy: první – starší,
sloužila k zaznamenání nástrojové hudby, ta druhá – mladší
k zápisu hudby vokální. Ta starší soustava nezaznamenávala výšku not,
ale znázorňovala prstoklady na strunném nástroji zvaném kitharis.
K jejich vyznačení se časem používalo písmen řecké abecedy. Platilo,
že písmena v normální poloze označovala tóny doškálné, tzv.
diatonické stupnice a ostatní tóny – například chromatické se značily
písmenem otočeným o 90 nebo 180 stupňů. Ukázka známé
SEIKILOVY PÍSNĚ obsahuje nad textem takovou „notaci“.
Až v Byzantské říši přišly názvy odvozené z řecké abecedy pro
prvních 7 tónů. Jednalo se o velká písmena jónské abecedy. Latinskou
nomenklaturu prosazoval a zavedl Anicius Manlius Boethius (480 –
524) který prováděl pokusy na monochordu a různé délky strun označoval
latinskými velkými písmeny. Jednalo se však spíše o teoretický zápis,
než o skutečný a názorný záznam hudby. Později však mnich kláštera
sv. Havla, skladatel a teoretik Notker Balbulus (840 – 912)
používal latinku pro názvy tónů. Latinka se objevuje již od 10.století.
Písmena však představovala jiné tónové výšky než dnes. Balbulovo
A se rovnalo našemu dnešnímu C atd.
NEUMY
Velmi významný proto byl vznik tzv. neumové notace. Od
5. století sloužila k záznamu zpěvu při bohoslužbách byzantské
i římské církve. Tyto grafické znaky vystihují pohyb melodie: stoupání,
klesání či držený tón, ale přesnou výšku tónu nevystihují.
Důležitou úlohu měl dirigent, který svými gesty určoval nejen tempo, ale
hlavně melodický směr pohybu. Takový způsob dirigování se nazývá
cheironomie. Neumy sloužili spíše k lepšímu zapamatování pohybu
melodie, k přibližnému popisu délky not. Zda vyjadřovaly i rytmus je
předmětem sporů. Konkrétní výšku noty však nebylo možno neumami
zaznamenat. Vyjádřen byl pouze směr pohybu, ale o jaký interval se jednalo,
nebylo jasné. Někteří skladatelé alespoň používali pro vyjádření
intervalu rozdílné velikosti znaku, jeho rozpětí, nebo posunutí blíže
k textu.
/př. 2 Media Vita/
Skutečným pokrokem bylo zavedení vodorovných linek, kde každá linka
zaznamenávala tón určité výšky. Původci tohoto převratného systému
byli Hucbald a Guido z Arezza. Notový zápis se stal
názorným, ačkoliv zde ještě nešlo o čistý zápis znaků do osnovy.
Hucbald totiž navrhl vpisování samotných slabik textu do osnovy. Na
začátku osnovy se vždy psala poloha tónu C nebo
F v osnově a díky tomu se do dnešní podoby vyvinuly
klíče. Vpisování slabik do linek se neukázalo jako praktické,
proto Guido z Arezza spojil osnovu s neumovými znaky a vznikla
praktičtější soustava. Linky měly dokonce různou barvu: spodní byla
červená, druhá od spodu měla zelenou, nebo žlutou barvu. Na linky se
umisťovaly výše zmíněné klíče C a F,
které pomáhaly umisťovat zhruba dvouoktávový lidský zpěv pokud možno do
osnovy. Čím výše se tedy vepsal klíč C, tím více
prostoru bylo v osnově vyhrazeno a použitelné pro bas. Neznamenalo to
ovšem, že by tím byla určena i přesná výška tónů C
nebo F. Byla to pouze orientační poloha. Zpěvák si mohl
začít v takové poloze, která nejlépe vyhovovala jeho poloze hlasu.
O tóninách nemohla být tehdy ani řeč…
Znaky se vpisovaly ve tvaru hlaviček, určujících polohu počátečního
tónu skupinky, nebo několikatónové fráze. Pro doplnění ještě nutno
podotknout, že tvar not určoval nástroj, kterým se noty do osnovy vpisovaly.
Šlo o seříznutý brk (calamus) a proto byl tvar not kvadratický –
čtvercový. v Německu se pero drželo šikmo, proto byly noty
kosočtvercové. Tak vznikla tzv. chorální nebo též
kvadratická notace.
/př. 3 Vultum Tuum/
OKTÁVOVÉ DĚLENÍ
Původně začínala oktáva tónem A pod vlivem řecké abecedy, ale jak se
více rozšiřovaly varhany, na čas se od tohoto opustilo a oktáva začínala
bud F nebo G. vyskytla se i jiná dělení
ale v 16. stol. se již objevil dosud známý a trvající systém
děleni.
DVA RŮZNÉ NÁZVY JEDNOHO TÓNU
Durová stupnice nelze vytvořit bez tritónu t.j intervalu tří celých
tónu. (f-h nebo též h-f) Tento disonantní interval vyvolával
v posluchačích silný pocit nelibosti. Hudebnici se mu vyhýbali, nazývali
jej „diabolus in musica“ a obcházeli ho, nebo NAHRAZOVALI
jeden z tónů dle potřeby pomocným půltónem.
(pozn.: slyšel jsem vyprávění jednoho kytaristy, jenž se domníval, že
ve středověku katolická církev zakazovala určité souzvuky tónu a dokonce
určité rytmy jakožto ďábelské. Ale ač to zní tajemně, nešlo
o nějaké zakázané, střežené a mystické tabu. První skladatelé si
zkrátka nevěděli rady s tím, proč dva hlasy, pohybující se v kvartovém
nebo kvintovém intervalu, občas neladí. Pokud bude interval kvartový,
melodie a bude stoupat po škále a h c d e f g a, potom
získáme tyto intervaly a-e, h-f a už máme problém. Zazní
tritonus. Řešení se nabízí, ostrý souzvuk upravit snížením
h na b. Čistá kvarta zní čistě. Tedy
melodie pokračuje dále s použitím vylepšeného tónu b
v kvartových intervalech: c-f, d-g, e-b. A tritonus je tu
opět! V tomto případě by bylo řešením naopak použít původní tón
h pro dosažení čisté kvarty. A proto se během jedné
kompozice musel použít dvojí charakter jednoho tónu. Někde
h jinde b. A tato zdánlivá nesrovnalost
téhož tónu působila zmatky a proto byla nazývána tak, jak byla.
S podsvětím to vůbec nesouvisí.)
Tomuto pozměněnému tónu se proti všem předpokladům nedostalo jiného
jména, ale jen se později změnil jeho tvar při psaní. Pro
diatonické b se stanovil tvar hranatý (tzv. b
quadratum) a pro chromatické b tvar kulatý (b
rotundum) Později se obcházel tritonus diabolicus i tak, ze se
zvýšil pomocným půltónem 4. tón (f na fis). Půltónové poměry
se zaváděly časem i tam, kde nebyla nutnost obcházet triton, dělo se tak
z melodických důvodů. Při nutnosti měnit o půltón výšku různých
tonu se použily oba tvary písmene b (oválné i hranaté) a
tyto značky se kladly před příslušné tony – to dalo zaklad
dnešním posuvkám.
Rotundum platilo jako snižovací znaménko a quadratum zvyšovalo.
Důsledkem rychlého psaní se ve 13. století quadratum vyskytovalo již jako
dnešní tvar odražky a křížku #
V 17. století pak vzniká chromatická stupnice a používá se
předznamenání
A nyní k tomu hlavnímu.
PROČ SE POUŽÍVÁ TÓN H?
Problém nastal v Německu, kde se místo zvyšovacího znaménka
používalo male tiskací h (jakoby švabachem) a pokud se
vyskytlo před tonem B, znamenalo to že jde o b
quadratum – tedy naše dnešní přirozené H.
V 16. století zatlačilo toto předsunuté h název tonu B,
vzniká tedy tón H nu a pro b rotundum – tedy
snížený diatonický 7. tón se ponechalo jen B –
dnešní naše české Hes. Jinak řečeno jedno písmeno
představovalo vlastně tóny dva. Lišil se pouze tvarem.
Zdá se to logické, vzhledem k jasnému odlišeni dvou různých tonu
stejného jména a proto použili další písmeno následující v abecedě po
G a to bylo H. To však způsobilo zmatek,
protože na chromatické tóny se původně pohlíželo jako na tóny
odvozené od základního tonu, k nimž se pouze přidala koncovka,
proto i b rotundum bylo jen odvozeným tonem, ale německé
názvosloví pro něj ponechalo nesprávný název – samotné
B. (pozna.:například ve španělské nebo francouzké
terminoloii se snížený tón H značí solmizační slabikou
s přidaným slůvkem označujícím snížení: Si bemole) V té době
dokonce vycházely různé spisy pojednávající o nevhodnosti a
nepotřebnosti označení H v hudební abecedě. Bohužel toto
nesmyslné označeni přetrvalo v Německu, v Čechách, Polsku a Maďarsku a
zemích byv. Jugoslávie… a pro snížené H se používá
tón B namísto logičtějšího Hes. A na
druhou stranu – pokud snad tón Hes používáme, pro
zachovaní smysluplnosti německého modelu, zcela bezdůvodně tak vypouštíme
písmeno B z původního pořadí abecedního označeni,
z nichž právě prvních sedm písmen abecedy bylo už v 10. století
zvoleno pro názvy ZAKLADNÍCH DIATONICKÝCH TÓNU.
Jelikož celý zbývající svět používá pro 7. tón název
B, vznikají nesrovnalosti a nedorozuměni a to zejména
v akordových značkách. Každý tón totiž může být enharmonicky jednou,
nebo dvakrát snížen i zvýšen. U nás se značí půltónová postupnost
B – H – C případně HES – H – C.
Anglické označení používá Bb – B – B#.
Takže pokud český saxofonista v bigbandové sekci ukáže prstem do
amerických not na akord B7alt a prohlásí kolegovi
z Trenčína: „…vezmeme to od tohoto há sedm..“ je to muzikantsky
správně, pokud problematice oba rozumí.
Zaujaly Vás náměty z hudební teorie?
Zajímalo by Vás více teoretických vychytávek a triků pro praxi?
KONTAKTUJTE MĚ
Těším se na Vaše reakce a přeji radost ze hry a široký dech.
Dušan Čech SAX IQ